Červnové EduCafé se zaměřilo na duševní zdraví studentů a dostupnost podpory na vysokých školách
Dne 4. června jsme uspořádali letní edici EduCafé na téma duševního zdraví studentů ve vysokoškolském prostředí.
Diskuse, kterou jsme uspořádali ve spolupráci s Erasmus Student Network, se věnovala možnostem, jak mohou vysoké školy lépe podporovat duševní pohodu studentů, zajistit dostupnost podpůrných služeb a vytvářet prostředí, v němž se studenti budou cítit bezpečně. Debaty se zúčastnili Charlotte Mathieu z College of Europe, která do diskuse přinesla zkušenosti z práce se studenty a studentskými komunitami, Stanislav Svačinka, jenž se věnuje psychologické podpoře studentů na Masarykově univerzitě, a Irena Pedro Hladečková z Univerzity Hradec Králové, jejíž pohled se zaměřil především na přístupnost, inkluzi a bariéry, kterým čelí studenti s psychickými či dalšími „neviditelnými“ obtížemi. Diskusi moderovala Kaja Kaczkiełło z Erasmus Student Network.
Důležitost duševního zdraví na vzestupu
Na úvod debaty zaznělo, že duševní zdraví studentů již nelze vnímat jako okrajové téma vysokého školství. Duševní pohoda totiž souvisí nejen s krizovou intervencí v případech akutních problémů, ale také s akademickou úspěšností, participací a pocitem sounáležitosti. Řečníci se shodli, že vysoké školy dnes často nabízejí různé formy podpory, avšak klíčovou otázkou zůstává, zda studenti o těchto službách vědí, rozumějí jim a skutečně se cítí dostatečně komfortně na to, aby je využili.
Charlotte Mathieu upozornila, že v posledních letech se o duševním zdraví mluví otevřeněji než dříve. Studenti častěji otevírají témata, jako jsou stres, úzkost, neurodiverzita nebo syndrom podvodníka (imposter syndrome), a vyhledání pomoci nese čím dál menší stigma. Zároveň však připomněla, že větší otevřenost neznamená automaticky lepší dostupnost podpory. Studenti se stále mohou cítit osaměle, mít pocit, že všichni ostatní zvládají problémy snáz, nebo nevědět, na koho se v konkrétní situaci obrátit. Zmínila také význam mezikulturních rozdílů, které mohou ovlivňovat to, zda a jak brzy studenti o pomoc žádají.
Stanislav Svačinka poukázal na to, že mezi nejčastější témata, o kterých studenti mluví na terapiích, patří stres a úzkosti. Podle něj studenti často neřeší pouze jednu izolovanou obtíž, ale kombinaci akademického tlaku, osobních starostí, finančních problémů a pocitu zahlcení. Zdůraznil také, že samotný stres se již zpočátku může projevovat jako trvalý vnitřní neklid či nedefinovaný pocit napětí. Důležité proto je, aby univerzity dokázaly zachytit první signály dříve, než se student dostane přímo do krizové situace.
Irena Pedro Hladečková se zaměřila na překážky, kterým čelí studenti s psychickými či dalšími neviditelnými obtížemi, například v případě poruchy autistického spektra. Upozornila, že tito studenti často potřebují jasně vědět, kde najdou podporu, jaký typ pomoci je pro ně dostupný a co se stane poté, co se na danou službu obrátí. Univerzity by tudíž měly komunikovat srozumitelně, prakticky a včas, a to i prostřednictvím kanálů, které studenti skutečně používají. Zároveň však u některých studentů, mimo jiné i v důsledku pandemie covid-19, došlo k oslabení sociálních dovedností, což má vliv i na jejich duševní zdraví.
Role vyučujících a flexibilní nabídka pomoci
Významným tématem diskuse byla role vyučujících. Řečníci se shodli, že učitelé jsou často první, kdo si všimne, že student prochází obtížným obdobím, nebo jsou těmi, na koho se studenti přímo obracejí. Právě proto je důležité, aby byli vyučující lépe připraveni rozpoznat varovné signály, citlivě reagovat a vědět, kam studenta odkázat. Zároveň však zaznělo, že učitelé nemohou nahrazovat psychology ani terapeuty. Z toho důvodu potřebují jasné metodické vedení, proškolení a institucionální podporu, stejně jako prostor chránit vlastní hranice, aby se mohli chránit před vyhořením.
Další část debaty se věnovala otázce, jak mohou univerzity vytvářet bezpečnější a dostupnější prostředí, co se týče praktické dosažitelnosti služeb. Studenti často kombinují studium, práci a osobní povinnosti, a proto pro ně nemusí být snadné vyhledat podporu v běžných časech nebo formátech. Řečníci doporučili zavést flexibilnější formy konzultací včetně online podpory, zpřehlednit kontaktní místa a studentům jasně ukazovat, jaké formy pomoci mají k dispozici. Charlotte Mathieu zároveň upozornila, že studenti by aktivity pro podporu duševního zdraví neměli vnímat jako další povinnost. Workshopy zaměřené na zvládání stresu, dechová cvičení či meditaci by měly být vhodně načasované, praktické a začleněné do širšího programu. Pokud se však objeví pouze jako další položka v již tak přeplněném rozvrhu, mohou studenti nabýt dojmu, že jde o další úkol, který „musí zvládnout“. Podpora by proto měla být nízkoprahová, dostupná a navázaná na prostředí, v němž se studenti pohybují.
Podpora komunitního života a správně cílených investic
V debatě opakovaně zaznělo také téma komunity. Podpora duševního zdraví nezačíná až u profesionálních služeb. Pro mnoho studentů je prvním ochranným faktorem pocit, že někam patří, že nejsou sami a že ostatní studenti řeší podobné problémy. Studentské spolky, peer aktivity, neformální setkávání a komunitní prostory mohou výrazně přispívat k tomu, aby se studenti cítili více zapojeni a méně izolováni. V kontextu mezinárodní mobility se diskuse dotkla také specifických výzev pro zahraniční studenty. Ti mohou kromě akademického tlaku řešit také adaptaci na nové kulturní prostředí, jazykovou bariéru, problémy s ubytováním, finanční nejistotu či odloučení od přátel a rodiny. Praktické otázky, jako je dostupnost informací o financování, ubytování nebo univerzitních službách, proto přímo souvisejí s jejich duševní pohodou a měly by být dostupné včas, přehledně a ideálně na jednom místě.
Závěrečná část debaty se zaměřila na praktické kroky. Řečníci znovu připomněli, že univerzity potřebují systematický přístup, který nezůstane pouze na úrovni strategie či jednotlivých projektů. Podpora duševního zdraví by měla zahrnovat studenty, vyučující, poradenská centra, administrativní pracovníky i samotné vedení institucí. Důležité je také sdílet příklady dobré praxe, jako je například možnost anonymního online poradenství, ukazovat konkrétní cesty podpory a vytvářet prostředí, v němž je žádost o pomoc vnímána jako běžná a legitimní součást studentského života.
V odpovědi na závěrečnou otázku, co by změnili, kdyby měli možnost zavést jednu zásadní změnu, řečníci upozornili, že zlepšení situace vyžaduje více času, lepší komunikaci a systémovou podporu. Univerzity by neměly předpokládat, že pokud služby existují, studenti je automaticky využijí. Naději podle řečníků přináší rostoucí otevřenost studentů, menší stigma spojené s vyhledáním pomoci a skutečnost, že duševní zdraví se stává běžnou součástí debaty o kvalitě vysokoškolského vzdělávání. Po debatě následovala diskuse s publikem, během níž došlo i na otázky jako je využití umělé inteligence a její praktické dopady na duševní zdraví nebo využití širších osvětových kampaní, jako je třeba kampaň „Movember“.
Po skončení debaty mohli hosté jako vždy pokračovat v neformálních rozhovorech nad drobným občerstvením v krásném prostoru galerie ISELP v srdci Bruselu.
