Jeden den na Erasmu v Českém centru: v Athénách za poklady řecké literatury
Seriál Jeden den… o životě studentů a stážistů v zahraničí. Pokračování speciálu o stážích v Českých centrech.
Jak vypadá jeden den v životě studenta nebo stážisty programů mezinárodní spolupráce? Jak probíhá výuka, setkávání se spolužáky, kolegy, praktická stáž nebo trávení volného času v zahraničí? O tom nám vypráví účastníci programů mezinárodní spolupráce. Dnes vám přinášíme další díl ze speciální série, ve které popisují jeden (ne)všední den vysokoškolští studenti, kteří vyrazili na dlouhodobou praktickou stáž v rámci Erasmus+ do jedné z poboček Českého centra. Dnes nám vypráví Marie Urbanová, která strávila několik měsíců během svých studií na stáži v Českém centru Athény.
Knihovna otevírá v devět, mám ji půl kilometru od domu. Leží skoro u moře, jen je odříznutá příbřežní dopravní tepnou. Ale z její nádherné terasy, zastřešené obrovskou čtvercovou střechou pokrytou solárními panely, které zajišťují celou čtvrtinu energie na provoz budovy, je výhled na vše: moře, město, mateřsky shlížející hřebeny hor, Akropolis. I z mého balkonu je vidět na vodu. Brzy nebude, čtvrť se po postavení knihovny a opery v jednom ohromném a uchvacujícím komplexu architekta Renza Piana začala pozvedat. Třeba s milou skromností zmizí i vybydlené domy a prázdné pozemky s odpadky.
Zdravím jednu kočku, druhou kočku a paní bytu, v županu. Už mi udělala kávu. Když poprvé uviděla mé kuchyňské pokusy, raději to vzala na sebe. Beru si její kulinářské výtvory do krabičky s sebou. Chtěla jsem jí na ně aspoň přispět, ale dobrosrdečně odmítla. Raději už padám, ať si nekazím v knihovně pověst. Byla jsem tam oficiálně uvedena jako stážistka Českého centra, pro které vytvářím bibliografii překladů české literatury do řečtiny, potřásla jsem si rukou i s ředitelem, pak mě všude provedli. Jen do konzervačního oddělení jsem se podívala až při návštěvě pana velvyslance. Uchovávají tu vzácné inkunábule, první tisky v řečtině, poklady.
Před domem prohodíme pár slov se sousedy a pak si za chůze pod vousy mumlám slovíčka. U vstupu musím ukázat covid-test a občanku, nasadit roušku a prokázat se kartičkou. To je otravné, obzvlášť když už mě všichni znají. Mají mě rádi, dávám si záležet na zdvořilosti, slovo „děkuji“ opakuji až do zblbnutí. Vyzvednout novou várku knih a zasednout do vyhrazené studovny. Prostor se mi strašně líbí, moderní nábytek, podél stěn staré svazky o námořnictví. Lámu si hlavu, proč tu vystavují knihy o tak obskurním oboru.
Excelová tabulka se nadouvá bibliografickými údaji. Porovnávám překlady s digitalizovanými originály v Krameriovi, zálohuji, kroutím hlavou nad tím, co tu z české literatury vyšlo. Osm různých překladů Švejka. Opakovaně Karel Kosík, komunistické agitace, ohromná antologie československé poezie od básníka Jannise Ritsose. Některé dny jsou naplněné příjemnými překvapeními. Jiné zklamáními, když najdu ve svých postupech chyby. Rychlý oběd na slunci a zbytek odpoledne ve stejném duchu. Večer si posedím sama v nějakém místním podniku a čtu si. Práce teď tak baví, že nikoho nepotřebuji. Zítra jedem zas.
Tento příspěvek mohl vzniknout díky spolupráci s Českými centry. Sledujte náš web a sociální sítě, kde najdete další díly ze speciální série Jeden den na Erasmu v Českém centru.
